Nyní mám hodně volného času. Dostávám se do stereotypu uzavřeného člověka, který si sotva dojde na nákup. Vytvářím si hodně podobné a nudné dny. Nedělám žádnou systematickou uspokojivou činnost, kterou bych si sama vymyslela. Občasné pokusy brzy skončí selháním nebo nezdarem. Vlastně se jen krátkodobě zabavuji. Zároveň si ale říkám, že uspokojení z toho, že mě někdo do něčeho nutí, nemůže být hluboké ani trvalé. Jako animátorka svého života selhávám.
Jsem vděčná, že mám aspoň nějaké povinnosti, i když na ně občas nadávám. Uvědomuji si, že bez nich bych byla ztracená už úplně. Toto zjištění mě vedlo k zamyšlení. Jediné činnosti, které považuji za plnohodnotné, dělám pro někoho. To rodina, nebo ve větším měřítku společnost, nás motivuje k činnostem, které nám přinášejí uspokojení. Jsou totiž prospěchem pro celou společnost. Máte-li práci, přesně tohle je jeden z jejích největších přínosů. Motivuje nás, že jsme pochváleni. Cítíme se špatně, když zanedbáváme úkoly, které se od nás očekávají. A tak když vystoupíme ze společnosti, tak nás nemotivuje a neanimuje nikdo. Jakmile si zajistíme obživu, motivace k soustavným činnostem již z ničeho nepramení.
Řekla bych, že v této situaci je motivace jen velmi krátkodobá (zabavení se knihou či filmem) a podobá se údivu či zvědavosti k něčemu novému objevenému v přírodě v době, kdy byl člověk zaměřen na lov a sběr. Jakmile se s touto novotou seznámil, případně se s ní naučil zacházet či vyhodnotil, jak se k ní bude chovat, nemusela ho nadále zajímat. Takže je přirozené nechávat se vláčet a čekat, až k tomu zase dojde? Asi ano, polehávání je společné zvířatům i indiánům. Pocit, že nám život utíká, aniž bychom ho lépe uchytili, je nejspíš přežitek, který slouží k tomu, aby se opravovaly silnice a zásobovaly regály. Můžeme tedy zůstat sedět na zadku a být s tím v pohodě? Anebo snad hřešíme?
