Jenže si nehrají pouze děti, ale také lidé mladí. Ti starší nejsou na tom jinak. Také se rádi přidají k nějaké hře. Ke které, to je již většinou na nich. Ovšemže někdy i na vnoučatech, či jiných potomcích. Jsou to právě ti nejmenší, kteří většinou donutí staříky k nějaké hře. Asi těžko to bude na honěnou, ale nějaká ta stolní hra se jistě najde. Tedy, já si to asi moc lakuju ne?
Vůbec mi nedochází, že je jiná doba. Že děti si nyní sednou k televizi, nebo k počítači a vystačí s i s hraním zcela samy. To za mého dětství nebylo a obtěžoval jsem s hraním každého, kdo se v mé blízkosti vyskytoval. Vůbec nezáleželo na věku ani na pohlaví. To jsem si začal vybírat až mnohem později. A při jiných hrách, ale to sem nepatří. To už patří do říše vzpomínek na pubertu.
Takže co vlastně hrají dnešní děti? A s kým? Znají vůbec pojem desková hra, společenská hra, nebo prostě hra jako taková?
My jsme měli spousty zábavy, od všelijakých stavebnic až po koš na prádlo plný krabic s hrami. Ty se braly podle chuti. Někdy „Člověče nezlob se“, „Pašeráci“, „Kloboučku hop“, nebo „Mikádo“ či „Domino“. A to jsem si určitě nevzpomněl na všechny. Můj koš tím přímo přetékal a každé Vánoce či mé narozeniny přibylo něco nového. To, že jsem nejraději mastil karty je zcela vedlejší.
Věřím tomu, že jsou ještě dnes na světě lidé, kteří naučili své ratolesti hrát si i jinak nežli na počítači. Možná snad někde existuje rodina, která se schází pravidelně u stolu a hrají si všichni dohromady. Chápu, že pro mladé a pubertální je to „vopruz“, ale chce to trpělivost.
Pokud se toto v rodinách děje, budou mít děti hezké vzpomínky a možná si budou hrát zase oni se svými dětmi. Tím se vlastně chuť do hraní ponese po celu dobu trvání rodu. Ty děti, které nemají takové možnosti a vzpomínky pak mohou být o hodně ošizeny.
A co vy milí čtenáři a čtenářky, jakpak je to u vás?
